Každý je přesvědčený o něčem jiném. Někdo je toho názoru, že to bylo ve chvíli, kdy přestal jíst rukama. Existuje i takový názor, že to bylo ve chvíli, kdy se začal poohlížet po toaletním papíru. Nejvíce lidí se ale přiklání k tomu, že člověk se stal kulturním tvorem ve chvíli, kdy začal pohřbívat své mrtvé. Ne všichni, kdo byli pohřbení ve starověku, by s tímto názorem asi souhlasili. Stačilo by nahlédnout do jednoho egyptského hřbitova, který se nazýval Abydos. Toto místo bylo jedno z nejvýznamnějších náboženských center ve starověkém Egyptě.
– Když byla nalezena hrobka krále z první dynastie, Džera, nestačili se archeologové divit.
– Vedle hrobky tohoto panovníka se objevilo ještě více než tři sta dalších vedlejších hrobů.
Na tom by určitě nebylo nic divného. Člověk by si mohl říci, že je to přeci na hřbitově normální, že je tu více hrobů. Jenže tito lidé zemřeli ve stejnou dobu. Že by nějaká epidemie? Zřejmě nikoliv.
Společně do lepšího světa
Tento jev se totiž objevuje ještě na několika dalších místech. Ve vedlejších hrobech leží pozůstatky níže postavených členů dvora. Dokonce se našli ostatky trpaslíků a zvířecích mazlíčků.
· Je jasné, že faraon prostě nechtěl odejít sám.
· Jen není zcela jasné, jestli ti, kdo ho měli na poslední cestě doprovodit, to udělali dobrovolně.
U domácích mazlíčků je to asi jasné. Ale například členové královské domácnosti byli většinou hodně mladí. A komu by se chtělo umřít ve dvaceti letech? V té době však lidé uvažovali trochu jinak a jiným věcem věřili. Možná, že se domnívali, že je prostě faraon vezme s sebou do toho blaženého posmrtného života. V dobách pozdějších už se panovník odebírá na svou poslední pouť pouze s bohatou výbavou. Jestli se obešli bez lidského doprovodu proto, že byli prostě už kulturně dál, nebo nechtěli plýtvat obyvatelstvem, se asi nedozvíme.